Když jsem byla před pár lety nemocná a zůstala jsem sama doma, strašlivě jsem se nudila a netušíc co budu dělat, bloudila jsem očima po pokoji. Bezděky jsem hledala něco nového, něco, co by dostatečně upoutalo moji pozornost a pomohlo mi přežít tu strašlivou nudu. zamyšleně si prohlížím nejoblíbenější kout svého pokoje- velkou knihovničku.
Zrak mi padl na třetí poličku. 'Letopisy Narnie', 'Harry Potter', 'Don Camillo', 'Odkazy Dračích jezdců'... Skvělé knihy, obvykle po nich ráda sáhnu, dnes je to však jiné, nic z toho mne neláká. Počkat, co je tohle?? Úplně v rožku se krčí malá hnědá knížečka v kožené vazbě. Co by to tak mohlo být? Všechny knihy ve své knihovničce jsem měla několikrát přečtené, obzvláště pak fantasy ve třetí poličce, ale jak jsem dřela paměť sebevíc, na tuto knihu jsem si nevzpomínala.
Natáhnu se a držím ji v ruce. Nadpis ni autor tam není, jen na zadní straně je vpravo dole vyryto ozdobným zlatým písmem S. A. M. Otevřela jsem knihu na začátku. Asi na páté nebo šesté straně. Na zažloutlém papíře bylo něco psáno. Na první pohled to byl rukopis, kniha nejspíš sloužila jako osobní deník nebo něco podobného....
Začínám číst...
Sobota 21.5.
Zrak mi padl na třetí poličku. 'Letopisy Narnie', 'Harry Potter', 'Don Camillo', 'Odkazy Dračích jezdců'... Skvělé knihy, obvykle po nich ráda sáhnu, dnes je to však jiné, nic z toho mne neláká. Počkat, co je tohle?? Úplně v rožku se krčí malá hnědá knížečka v kožené vazbě. Co by to tak mohlo být? Všechny knihy ve své knihovničce jsem měla několikrát přečtené, obzvláště pak fantasy ve třetí poličce, ale jak jsem dřela paměť sebevíc, na tuto knihu jsem si nevzpomínala.
Natáhnu se a držím ji v ruce. Nadpis ni autor tam není, jen na zadní straně je vpravo dole vyryto ozdobným zlatým písmem S. A. M. Otevřela jsem knihu na začátku. Asi na páté nebo šesté straně. Na zažloutlém papíře bylo něco psáno. Na první pohled to byl rukopis, kniha nejspíš sloužila jako osobní deník nebo něco podobného....
Začínám číst...
Sobota 21.5.
Dnešek je zcela obyčejný den v úplně obyčejném týdnu. Vlastně byl, dokud jsem nepřijela ze školy domů a neotevřela poštovní schránku. Vevnitř se krčil malý papírek, na kterém stálo...
"Musíme se hned sejít- už vím, co s tím- budeš koukat!
Co třeba v sobotu v pět u S.?
Míla"
Koukla jsem se na hodinky, bylo tři čtvrtě na čtyři. Musím hned domů a připravit se! Blesklo mi hlavou a už letím do kuchyně. K mé úlevě je dům prázdný a tak nemusím nikomu vysvětlovat, co se stalo včera ve škole a kam se tak narychlo ženu. Po krátké, ale za to vydatné svačině dupu nahoru do schodů...
Nyní je myslím na čase, abych ti vše náležitě vysvětlila, milý Deníčku. Míla- čtrnáctiletá blondýnka- je moje nejlepší kamarádka a chodí se mnou do třídy. Před nedávnem jsme spolu něco objevily, něco opravdu zvláštního. Šly jsme zrovna kolem starého domu v našem městečku, nejstaršího baráku v celém širokém okolí. Nikdo už v něm léta nebydlí a lidé to připisují nadpřirozeným dějům, ale jen dva lidé ví co- nebo spíš kdo- tam skutečně je a to já plus Míla, ale to už zase předbíhám...
Tak tedy, stojíme zrovna před tím barákem a dohadujeme se o něčem do školy(myslím, že o písemce) a najednou se nám o nohy otírá malá černá kočka. Ale to nebyla obyčejná černá kočka, hned jak jsem ji poprvé uviděla, měla jsem takový divný pocit. Jako bych nestála na zemi, ale vznášela se ve vzduchu... A najednou na nás ta kočka mrkne a říká-ano, napsala jsem to dobře, skutečně mrkne a říká- "Pojďte za mnou, tady je moc rušno," a na to se otočí a cupitá do domu, kam vleze dírou v okně. Nevěřícně pohlédnu na Mílu a ta můj pohled opětuje, ale i přes logickou nemožnost situace obě kráčíme směrem, kterým ta podivná kočka odešla.
Jakmile jsme se protáhly tím oknem, nemohla jsem popadnout dech. Uvnitř té oprýskané barabizny bylo nádherně, jako bychom najednou vstoupily do 'Backinhamského paláce', všude okolo nás to zářilo.
"Musíme se hned sejít- už vím, co s tím- budeš koukat!
Co třeba v sobotu v pět u S.?
Míla"
Koukla jsem se na hodinky, bylo tři čtvrtě na čtyři. Musím hned domů a připravit se! Blesklo mi hlavou a už letím do kuchyně. K mé úlevě je dům prázdný a tak nemusím nikomu vysvětlovat, co se stalo včera ve škole a kam se tak narychlo ženu. Po krátké, ale za to vydatné svačině dupu nahoru do schodů...
Nyní je myslím na čase, abych ti vše náležitě vysvětlila, milý Deníčku. Míla- čtrnáctiletá blondýnka- je moje nejlepší kamarádka a chodí se mnou do třídy. Před nedávnem jsme spolu něco objevily, něco opravdu zvláštního. Šly jsme zrovna kolem starého domu v našem městečku, nejstaršího baráku v celém širokém okolí. Nikdo už v něm léta nebydlí a lidé to připisují nadpřirozeným dějům, ale jen dva lidé ví co- nebo spíš kdo- tam skutečně je a to já plus Míla, ale to už zase předbíhám...
Tak tedy, stojíme zrovna před tím barákem a dohadujeme se o něčem do školy(myslím, že o písemce) a najednou se nám o nohy otírá malá černá kočka. Ale to nebyla obyčejná černá kočka, hned jak jsem ji poprvé uviděla, měla jsem takový divný pocit. Jako bych nestála na zemi, ale vznášela se ve vzduchu... A najednou na nás ta kočka mrkne a říká-ano, napsala jsem to dobře, skutečně mrkne a říká- "Pojďte za mnou, tady je moc rušno," a na to se otočí a cupitá do domu, kam vleze dírou v okně. Nevěřícně pohlédnu na Mílu a ta můj pohled opětuje, ale i přes logickou nemožnost situace obě kráčíme směrem, kterým ta podivná kočka odešla.
Jakmile jsme se protáhly tím oknem, nemohla jsem popadnout dech. Uvnitř té oprýskané barabizny bylo nádherně, jako bychom najednou vstoupily do 'Backinhamského paláce', všude okolo nás to zářilo.