Cesta vedla na dně pusté rokliny na okraji městské periferie. Byla neurčitá chvíle mezi večerem a nocí, nebe bylo neurčitě tmavé, slepé a prázdné. Ze svahů rokle čněly mezi vlhkou hlínou lesklé balvany. Jiří postavil kufry na zem, utřel si rukou pot z čela a polkl chuť podezřelé nejistoty a zákeřného ticha, které číhaly okolo něho... Byl doma. Atmosféra v domě byla nedýchatelná a hustá tak, že by se dala krájet. "Jsem doma!" řekl a v odpověď se mu ozvala jen meluzína prohánějící se komínem... "Marie, jsem doma!" zvolal tentokrát už trochu nervózním hlasem. Pomyšlení na milovanou ženu Marii Jiřího rozechvělo. Vždyť byl tak dlouho pryč. Snad od něj neodešla..? Sundal si kabát a pověsil jej na věšák. Za chvíli se domem rozléhá dupání a vrzání a Jiří stojí v horním podlaží svého domu. Bez meškání míří jeho krok ke dveřím do ložnice, ale co to? Jsou zamčené. KLEP, KLEP- nic se neozývá. Jiří ze strachu o milovanou Marii vyráží dveře. Pohlédne na postel. Spatří ji. Jediný pohled prozradil nejtemnější předtuchu. Leží tu, zkrvavené a bílé je její tělo. Jiří pláče. Nic se netají svou láskou k milené osobě. "Marie, Maruško!!!" Pokojem se rozléhá křik. Jiří kleká k posteli a hladí po vlasech mrtvou lásku. Ruka jeho zabloudí k čelu Mariinu. Není chladné. Naopak, teplota odpovídá teplotě zdravého člověka. Teď teprve zachytil Jiří ve vzduchu slabou vůni rajčat. Lépe si prohlédne krvavou ránu na břiše manželky a vidí, že je skutečně jen z kečupu... "Marie- cos mi to proboha udělala?!" "No co, ty můj šerloku holmsi, chtěla jsem si zjistit, jestli mě máš ještě rád a taky jak jsi dobrý detektiv, když jsi byl v té Americe půl roku." Po té se oživená podívala na hodinky a konstatovala:" Vážně-dobré půl hodiny. Vždyť tys v té Americe nebyl díky svým zásluhám, ale proto, žes to nestihl vyřešit dřív..." "Márynko, teď už zkoušíš moji trpělivost a věz, že ta moc dobrá není... Ale musím uznat, že techniku máš dobrou. Byl by z tebe skvělý vrah." "To já vím," odpověděla mu s líbezným úsměvem na rtech a v ruce se jí zaleskla pistole. Najednou- TŘESK- ohlušující rána prořízla ticho v domě. Jiří se kácí k zemi a v uších mu zní ďábelský smích té, co miloval. Poslední co v životě uslyšel, bylo: "...A taky bude...!"
Snad osud tomu chtěl, nebo to byla spíš jen šťastná náhoda? Nevím, prostě jsem se tam přichomýtla já a celý ten rozhovor jsem vyslechla. Z Marie se bohužel či snad naštěstí skvělý vrah nestal, lépe řečeno se z ní nestalo vůbec nic, protože byla odsouzena na doživotí, které tráví v jedné z nejpřísněji střežených věznic. Já nejspíš nikdy nezapomenu na hrůzy té osudné noci a až do smrti mě bude strašit nechápavý pohled mladíka, který nic neudělal...
Snad osud tomu chtěl, nebo to byla spíš jen šťastná náhoda? Nevím, prostě jsem se tam přichomýtla já a celý ten rozhovor jsem vyslechla. Z Marie se bohužel či snad naštěstí skvělý vrah nestal, lépe řečeno se z ní nestalo vůbec nic, protože byla odsouzena na doživotí, které tráví v jedné z nejpřísněji střežených věznic. Já nejspíš nikdy nezapomenu na hrůzy té osudné noci a až do smrti mě bude strašit nechápavý pohled mladíka, který nic neudělal...